Cyklistická doprava
Finance Bezpečnost Legislativa Infrastruktura Marketing

Rozhovor: Šimon Caban

14.12.2010
Rozhovory: Šimon Caban: V Praze jezdím na kole od dětství

Šimon Caban: V Praze jezdím na kole od dětství

S Šimonem Cabanem, známým architektem a výtvarníkem, jsem se sešla na festivalu Cyklofest. Veřejnost tu poprvé měla šanci vidět jeho celovečerní film „Přes Alpy na kole“. Až tady jsem se dozvěděla, že Šimon Caban je nejen scénograf, herec, režisér a výtvarník, ale také příznivec jízdního kola jako dopravního prostředku na cestách po Praze.

Text: Jitka Vrtalová, www.NaKole.cz, foto: archiv Šimona Cabana

V jedné souvislosti jste zmínil, že jste propadl kolu. Pravidelně jezdíte s přáteli na cyklistické dovolené. Zajímavý je způsob, kterým si udržujete kondici doma v Praze. Prý jezdíte každý den se synem do školky na kole.
Jako děti jsme žili na Petřinách. Jako kluk jsem jezdil na kole po Praze a jezdím na něm pořád. Teď bydlíme v centru ve Štěpánské ulici, tam je kolo optimální. S klukem jsme začali jezdit do školky, která je v Dejvicích. Nejdřív jsme jezdili hromadnou dopravou a pak přišly záplavy 2002. Doprava zkolabovala a já jsem si uvědomil, že není problém překonat ten kopeček přes Letnou na kole.

Na jakém kole jezdíte?
Typově je to trekové kolo, které jsem koupil těsně po revoluci, a bylo jasné, že je na celý život. Všechny komponenty jsou sice už vyměněné, ale je to pořád to samé kolo. Jmenuje se Merowing, v životě jsem žádné jiné kolo téhle značky neviděl.

Jezdíte celoročně?
V tomhle sněhu ne, to raději chodím, ale jinak celoročně.

Jak dlouho takhle jezdíte?
Já jezdím na kole, jako každý kluk, od dětství. A dnes jezdíme se ženou s dětmi. Synkovi je jedenáct a půl a pořád ho vozím do školy na nosiči (nejezdí na svém, protože zorganizovat bezpečné stání je stále problém). Má tam takový polštářek. Je to obyčejný nosič od Sport Arsenal, který je tam namontovaný od doby, kdy jsme to, kolo koupili. Vůbec nechápu, jak to ten nosič může vydržet.

A jaké to je?
Myslím, že jsme jedni z mála. Řidiči na nás občas zírají, ale zatím jsme neměli problém. Pokud jde o infrastrukturu v Praze, jsem trochu otrávený, jak pražští radní nejsou schopní udělat něco pro cyklodopravu. Na druhou stranu nesouhlasím s tím, jak cyklisté najedou na magistrálu a zablokují ji. Já rád jezdím autem, na motorce, metrem nebo tramvají, podle toho, co je zrovna potřeba. Není mi blízký systém pravidel, která vás sešněrují. Nemám rád, když se zodpovědnost a ohleduplnost nahrazují lesem značek, omezení a restriktních pravidel. A jestli nakonec dokončení cyklostezek v Praze vyústí v systém, kdy se i na kole budete pohybovat po městě jako auto, budu dost otrávený, i když vzhledem k osazení radnice je více než pravděpodobné, že to dobře nedopadne...

V Praze cyklisté zatím stále dost improvizují. Jízda po chodníku třeba patří mezi poměrně tolerované přestupky.
Máte pravdu, nepamatuji se, že by někdo z toho dělal problém. Jen jednou v neděli dopoledne jsme se synem jeli Opletalovou ulicí, v tu dobu tam nikdo nešel. Jeli jsme po přechodu a přijíždělo policejní auto. Zastavili jsme na chodníku, pořád jsme seděli na kolech. Policista se vyklonil a začal na nás křičet, ať okamžitě z toho kola slezeme. Já se s ním začal hádat, za chvíli byla ulice plná lidí, protože jsme na sebe křičeli dost. Myslím, že člověk si nemusí dovolit všechno líbit a musí si hájit svá práva, byť je to jen právo zdravého rozumu. Proč bych měl v neděli dopoledne jet s dítětem po silnici, když chodník je prázdný. Znám to tady a jedu ohleduplně. Vím o tom, že jedu na chodníku a podle toho se chovám.

Jak to dopadlo?
Nakonec toho policistu kolega odtáhl do auta a odjeli. To byl ale jeden výjimečný konflikt.

V téhle souvislosti mě napadá, jak jsem vyrůstala na nově postaveném pražském sídlišti. Téměř všechny cesty byly přímé a lomily se v pravém úhlu. Co se pamatuji, byly tam vyšlapané cestičky v trávě. A někteří lidé byli rozzlobení, že po té trávě šlapeme.
To je přesně ono. Když Baťa stavěl sídliště ve Zlíně, nejdříve nechal architekt plochy mezi domy vysypané pískem. Žádné cesty, žádný trávník. Lidé ty cestičky vyšlapávali sami a po pár týdnech bylo jasně vidět, kudy vedou hlavní cesty a kudy úzké pěšinky. Podle toho pak udělali cesty a už nikdy je nemuseli překládat.

Zákony jsou jako cesty, kterými se řídíme. Ale pokud zákon nerespektuje potřeby lidí, začnou si vyšlapávat zkratky. Dánský fotograf Mikael Colville-Andersen řekl, že cyklisté ve městě jsou jako voda, která si vždycky najde svoji cestu…
Já hodně inklinuju k arabským zemím a k Asii. Oslovilo mě, jak mají vyřešený provoz tam. Tak třeba ve Vietnamu: Lidé jezdí z místa A do místa B, vozí s sebou různé věci (u nás je to všechno kategorie nadměrného nákladu) a vědí, že nejsou sami, kdo se tam potřebují dostat. Je jich tam hodně, já jsem si až říkal „vždyť já tu silnici nepřejdu, není tu semafor“. Tak jsem se koukal, jak to dělají místní. Oni se rozhlíželi a pak pomalu vstoupili do toho toku a ten tok se jim tak krásně vyhýbal. Jsou tam nehody, ale vzhledem k počtu lidí je jich opravdu zanedbatelně.
Jediná forma je ohleduplnost. Té se ale nenaučíme, pokud budeme stále řízení spoustou značek, pravidel a semaforů. K ohleduplnosti by měly být děti vedené odmalička a taky by to okolo sebe měly vidět. Vyměňujeme postupně a nenápadně rozum a smysly za airbagy, značky, semafory, výstražné vesty, a podobně. Za chvíli budeme úplně blbí a budeme si myslet, že to někdo nebo něco za nás všechno vyřeší. Ideální prostor pro další totalitu. Nikdy bych ale nešel na akci jako „sedni na kolo a zablokuj magistrálu autům“, byť jsem nadšený cyklista a jezdím po Praze denně. Ale chápu to: Je to akt vyprovokovaný nesprávným nastavením situace.

Co by Praha potřebovala z vašeho pohledu?
Méně značek, méně semaforů. Měli bychom tu podporovat ohleduplnost osvětou. Brácha byl jednu dobu zastupitelem a díky němu byla zachráněna ulička Ostrovní jak pro auta, tak pro chodce. Byly tu názory, že by se měla uzavřít a zůstat průchozí jenom pro chodce nebo jenom pro auta. A vidíte - funguje to obojí.
Dobrý posun by byl, kdyby cyklisté mohli do jednosměrek. Myslím, že teď je to snad už možné. Všichni jsme přece účastníci života v Praze, tak se na ulice musíme vejít všichni.

Musíme se naučit spolu žít?
No určitě, žádné sobectví.


Šimon Caban (nar. 1963)
Známý český architekt, scénograf a tvůrce mnoha divadelních a filmových projektů. Většina lidí si ho vybaví v souvislosti se soubory generace Pražské pětky. V roce 1981 společně s bratrem Michalem založil baletní jednotku Křeč, která účinkovala např. ve filmu Amadeus (1983), Pražská pětka (1989) nebo se podílela na hudebně-taneční „Show Tomáše Tracyho“ společně se skupinou Laura a její tygři (1989). Jako herec a tanečník exceloval ve filmu Kouř (1990) režiséra Tomáše Vorla. Za kamerou stál i jako režisér, u filmů Don Gio (1992) a divadelních představení Galileo (2003),Candide, Muchova Epopej atd.

Se Šimonem Cabanem hovořila Jitka Vrtalová, editorka a redaktorka internetového serveru NaKole.cz, která bydlí na pražském Barrandově a po celý rok je možné ji potkat v ulicích Prahy na kole. Rozhovor vznikl u příležitosti prvního veřejného promítání filmu Šimona Cabana „Přes Alpy na kole“. Kompletní znění rozhovoru najdete na severu NaKole.cz.
 

 

Rozhovory jsou realizovány v rámci projektu Central MeetBike, prostřednictvím programu CentralEurope, který je spolufinancován ERDF.

 

« další rozhovory

Aktualizace stránky: 15.12.2010  ▫  Publikováno: 14.12.2010

Cyklodoprava.cz vznikla jako společný projekt Ministerstva dopravy a Centra dopravního výzkumu, v. v. i. Její realizace je součástí projektu Central MeetBike (3CE343P2) prostřednictvím programu CentralEurope, který je spolufinancován ERDF.

Logo Centrum dopravního výzkumu, v. v. i. Logo Ministerstvo dopravy Logo: CentralEurope Logo: ERDF
Logo Cyklostrategie pro Facebook